Jak se rozhodujeme

Jeden z mých cílů je více se věnovat knížkám. přečíst alespoň 2-3 za měsíc. No, proti časům, kdy jsem zvládla až 7 knížek za týden (v dětství:-)), tak to není nic moc, ale přece jen víc, než jak je to nyní...

O knížkách tedy tady budu asi psát nyní víc než dříve:-)

Jak se rozhodujeme


Americký spisovatel, známý spíše v odborném světě, Johan Lehrer je dlouholetým spolupracovníkem laureáta Nobelovy ceny Erica Kandela v oblasti neurologie. Knížka je čtivá, plná velmi zajímavých vědeckých výzkumů podaných pro naprosté laiky, rozhodně zajímavá. Ale tak nějak přemýšlím, jak ji využiji v praxi.
-----

Závěr pro sebe jsem si z ní udělala tento:

Jednoduché rozhodování je možné racionálním mozkem, ovšem pokud se rozhodujeme ve velmi složitém problému, potom je vhodné si racionálně najít všechna pro a proti, shromáždit dostupné informace, prostudovat je, ale nesnažit se je analyzovat vědomou myslí. Pak je třeba nechat pracovat podvědomí, to většinou poskytne tu správnou volbu, je potřeba naslouchat svým pocitům.


Na netu jsem našla jeden z příkladů
(ten je velmi prakticky využitelný:-))

Úryvek z knihy Jak se rozhodujeme od Jonah Lehrer

strana 74 - 77

"Carol Dwecková, stanfordská psycholožka, celé desetiletí zdůrazňovala, že jednou z nejdůležitějších součástí dobrého vzdělávání je schopnost poučit se z vlastních chyb. Stejná taktika by také měla být základní pomůckou pedagogů. Bohužel, děti se často setkávají s opačným přístupem. Místo toho, aby učitelé děti chválili za to, že se snaží, spíše je chválí za jejich vrozenou inteligenci ( že jsou chytré). Dwecková ukázala, že tento typ povzbuzování je ve své podstatě škodlivý, protože studenti pak považují své chyby za známku hlouposti a nikoliv za stavební kameny budoucích znalostí. Politováníhodným výsledkem je, že studenti se nikdy nenaučí, jak se učit.

Nejslavnější studie, kterou Dwecková provedla, zahrnovala dvanáct různých škol v New Yorku a víc než čtyři sta dětí z páté třídy. Děti byly jedno po druhém uvolněny ze třídy a absolvovaly jednoduchý neverbální test. Když žák test skončil, výzkumníci mu řekli, jakého dosáhl skóre a jednou větou ho pochválili. Polovinu dětí pochválili za jejich inteligenci: "Je vidět, že jsi chytrý." Druhá polovina byla pochválena za snahu: " Je vidět, že ses opravdu snažil."

Pak žákům nabídli, ať si vyberou mezi dvěma dalšími testy. První byl popsán, jako obtížnější test, ale takový, že se z něj mohou hodně naučit. Druhý test byl snadný a podobný tomu, co už udělaly.

Když Dwecková studii vymýšlela, předpokládala, že různý typ pochvaly bude mít celkem nepatrný vliv. Koneckonců, šlo o jedinou větu. Ale brzy zjistila, že způsob, kterým páťáky pochválila, dramaticky ovlivnil jejich následnou volbu testu. Devadesát procent těch, kdo byli pochváleni za snahu, si zvolili těžší test. Z těch, co byli pochváleni za chytrost, si jich těžší test zvolilo jen pár. Když pochválíme dítě za to, jak je chytré, " napsala Dwecková, " říkáme mu tím, že tohle je, oč v životě běží: vypadat chytře a neriskovat chyby."

Další experimenty dále ukázaly, jak obava ze selhání brání učení. Dwecková dala stejným žákům páté třídy ještě jeden test. Byl extrémně těžký, protože byl ve skutečnosti navržen pro žáky osmé třídy. Ale Dweckovou zajímalo, jak se k obtížím řešení děti postaví. Žáci, kteří byli při předchozím testu pochváleni za píli, se pilně snažili úlohy testu vyřešit. "Snažili se ze všech sil," komentuje to Dwecková. "Mnozí z nich poznamenali, aniž by byli dotázání, "tenhle test mě opravdu baví". Naprosto tomu děti, které byly původně chváleny za to, jak jsou chytré, se snadno vzdávaly. Chyby,kterých se musely nutně dopustit, vnímaly jako selhání: možná, že ve skutečnosti nejsou tak chytré... Když tento obtížný test skončil, obě skupiny studentů si měly vybrat, zda se chtějí podívat na testy žáků, kteří dosáhli horšího skóre, anebo chtějí vidět test těch, co to zvládli lépe. Žáci pochválení za chytrost si téměř vždy vybrali testy těch, co dopadli hůře, aby si povzbudili sebevědomí. Naproti tomu žáky pochválené za pracovitost spíše zajímaly testy s vyšší úspěšností. Zajímalo je, kde udělali chybu, chtěli se z toho poučit, aby příště dopadli lépe.

Závěrečný test byl stejné obtížnosti jako ten první. Nicméně žáci pochválení za pracovitost zaznamenali viditelné zlepšení, jejich průměrné skóre se zlepšilo o třicet procent. Tento výsledek je ještě pozoruhodnější, když ho srovnáme s žáky, kteří byli - zcela náhodně - zařazeni do skupin těch "chytrých". Jejich skóre kleslo téměř o 20 procent. Neschopnost zvládnout předchozí test pro ně byla tak negativní zkušenost, že jejich výkonnost dokonce klesla.

Když chválíme děti za vrozenou inteligenci - pochvala, že jsou "chytré", neodpovídá tomu, co se při učení odehrává na buněčné úrovni v mozku. Vede to děti k tomu, aby se vyhýbaly té nejúčinnější strategii, kterou je učit se z chyb. Dokud nezažijeme ten nepříjemný pocit, že nemáme pravdu, váš mozek nikdy nezmění svoje modely. Než vaše neurony uspějí, musí se opakovaně zmýlit. Na této bolestivé cestě nejsou žádné zkratky.

Toto poznání se nevztahuje jenom na žáky páté třídy, ale platí pro každého. Mozkové flexibilní buňky se časem stávají oporou expertů. I když máme tendenci si myslet, že experti jsou lidé, kteří do sebe absorbovali spousty informací, ve skutečnosti se experti do velké míry řídí intuicí. Když expert vyhodnocuje nějakou situaci, nesrovnává mentálně všechny možnosti, ani vědomě neanalyzuje všechny podstatné informace. Nespoléhá na pracně vyrobené tabulky ani nesestavuje seznam všech pro a proti. Expert je pochopitelně závislý na pocitech, které v něm vzbudí jeho dopaminové neurony. Jeho chybné předpovědi byly již dáno přetransformovány v užitečné vědění, což mu umožňuje nechat se vést vlastními přesnými pocity, které se ani nesnaží vysvětlovat."

2 komentářů:

Baruschka řekl(a)...

Jíťo, nechtěla bys tohle předat pančelkám na základních školách jako jejich novou mantru?? To by bylo najednou úspěšných dětí!

Když pak vidím učitelky, které dávají z tělocviku, výtvarky a jiných zásadních předmětů dvojky, případně trojky a neocení, že se dítě SNAŽÍ a přesto to víc nejde, je mi smutno..

Jitty řekl(a)...

Báro, souhlasím....

Okomentovat