Chcete si vyzkoušet koučování?

...možná že by pro Vás nebo pro Vaše známé mohlo být zajímavé...
Jitka
------
Stojíte na křižovatce rozhodnutí a potřebujete si ujasnit kam dál?
Hledáte možnost, jak dosáhnout svých cílů snadněji?
Zvažujete kariérní změnu nebo chcete kariéru v zaměstnání více rozvíjet? Jste v situaci, kdy potřebujete posílit motivaci v konkrétní oblasti (komunikace, timemanagement, vztahy s kolegy, podřízenými atd.)? Hledáte životní rovnováhu?

Rádi byste objevili svůj potenciál?

Pokud na některou z otázek odpovíte ANO, můžete vyzkoušet KOUČOVÁNÍ.

Osobním rozvojem, lektorováním a trénováním se zabývám více než 12 let, ale rozhodla jsem se získat k tomu další oficiální doklad. Jsem nyní v koučovacím výcviku u jednoho z našich nejlepších koučů – Radvana Bahbouha. V rámci tohoto výcviku nyní máte možnost vyzkoušet si u mě koučování za násobně menší cenu, než je na trhu obvyklé, a přitom stejně kvalitní. Více bychom si řekli na nezávazném 0. setkání, které je vždy zdarma.

Pokud si myslíte, že by tato příležitost oslovila i Vaše známé, kamarády, kolegy, budu velmi ráda, když jim dáte vědět.
Těším se na Vaše zprávy na e-mail: jitka.stadlerova@seznam.cz

Co v průvodcích nebývá


Vzhledem k tomu, že jeden z projektů, na kterém pracuji, se dotýká i místopisu Prahy a bylo by docela dobré vědět o ní víc:-), sáhla jsem po této knize a v podstatě druhý den si objednala i následující díly:-).
Hodnotit podrobně zatím opravdu nemohu, přečíst vše důkladně mi zabere ještě docela dost času:-), ale to, že se jedná o čtivou záležitost, kdy při listování najednou zjistíte, že hodina je pryč:-), že zde najdete spoustu zajímavostí, příběhů, drbů… to je už víc než jasné:-)… je to prostě to, co tradičně v průvodcích opravdu nebývá….:-)
Představení knih autorkou:
http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/co-v-pruvodcich-o-praze-nebyva--1059634
a tady její stránky http://stjarolimkova.webz.cz/ (včetně ukázek z knih)

Provence jako sen

Pokud se toužíte s letním počasím, které přišlo, naladit na cestování, tak tohle je ta pravá kniha, která vás zahřeje sluníčkem a provoní levandulí.
Knížka je autobiografií moravské rodačky, která se svým francouzským manželem, kterého láskyplně přezdívá rekonstruují zámeček v Provence.
Situace, které zažívají, nejsou jednoduché, udělat z ruiny prosperující hotýlek v podstatě svépomocí, znamená vypětí na všech stranách, ale přesto je vyprávění lehké jako vánek, který v těch místech neustále pofukuje…
Skvěle jsou zachycené svérázné postavičky francouzského venkova a musím říct, že mi bylo skoro líto, že knížka neměla alespoň dvojnásobný počet stran:-)…
A překvapující závěr je jen třešničkou na dortu:-)…
www.lenka-civade.com – stránky autorky

Projekt štěstí


Určit žánr této knihy je trošku oříšek:-). Jsou to zpracované blogové zápisky www.happines-project.com, které vznikly, když Gretchen Rubin zkoušela projekt, který jí měl zvýšit pocit štěstí:-). Autorka si stanovila, že rok bude žít tak, jak se radí, aby člověk byl spokojenější, prožíval intenzivněji štěstí, dokázal si ho uvědomit a prožít. Proč? Aby někdy v budoucnu, až bude čelit nějakým těžkým chvílím, mohla čerpat energii a sílu z krásných vzpomínek na život ve štěstí a z návyků, které si vytvořila.
Nejprve si načetla snad veškerou dostupnou literaturu – do filozofie, přes pozitivní psychologii, až po beletrii, kde se o štěstí píše, stanovila si, co pro ni osobně štěstí znamená a rozpracovala do témat, oblastí (vždy konkrétní na celý měsíc), které by chtěla ve svém životě vylepšit, a z toho pak do úkolů – drobností, které je možné včlenit do již tak nabitého dne:-)…
Jednalo se o naprosto běžné situace a vztahy. Chtěla změnit svůj život, aniž by jej měnila, což je základní myšlenkou této knihy.
Přestože se někdy snažila projektu držet až příliš urputně, rozhodně jde o zajímavý experiment, o to, že zdánlivé maličkosti dovedou změnit pohled na život a jeho prožívání, o tom, že právě tímto velké věci začínají. Leckdy si stěžujeme, jak to všechno letí, ani se neohlédneme a rok je zase pryč. Když ale každý den uděláme jednu malinkou změnu, tak ve výsledku je to obrovský kus práce.

„Den je dlouhý, rok je krátký.“

Jak to tak bývá, tak kniha přišla ke mně v pravou chvíli, prostě mi sedla. Já jsem docela na projekty :-) – viz 365 nebo AL nebo 101 cílů v 1001 dnech… dva poslední (ač účast na nich vznikla ještě před čtením knihy) jsou v mnohém Projektu štěstí podobné.
Jak v knize mnohokrát zaznívá, tohle je ten pravý důvod, proč bychom nad štěstím měli přemýšlet, abychom nedopadli jako spisovatelka Collete , která řekla:
„Jak šťastný život jsem žila. Škoda, že jsem si to neuvědomila dřív.“

Jak takové projekt vypadá v praxi?

Tak třeba leden. Měsíc obnovy. Gretchen si stanovila následující věci:
• Vyřídit jeden nepříjemný (a dlouho odkládaný) úkol.
• Zorganizovat si šatník. Vyhodit oblečení, které už jsme déle jak rok neměli na sobě. Oblečení, kabelky i boty. Všechno, co nenosíme, musí pryč. Ideální je uklidit celý byt, uspořádat i věci, do kterých se nám fakt nechce – třeba fotky:-)…
• Chodit dřív spát.
• Jednat energičtěji. Stačí se hlídat ve slabých chvilkách a vždy (na truc) se vyhecovat k energičtějšímu jednání. Rychlejšímu, optimističtějšímu.

Je to jen pár bodů. A přinese to hodně:
• Nepříjemný úkol splněn, už se nemusíme stresovat (navíc se můžeme odměnit)
• Prázdné místo v šatníku, stejně jako uklizený byt, nám dává pocit svobody
• Víc jsme si pospali a jsme příjemnější
• Působíme energičtěji a toho si ostatní všimnou

Samozřejmě v knize doplněné o spoustu příkladů:-), povídání o tom, jak jí co šlo a nešlo:-) a co na to její holčičky a manžel. Vzhledem k podobně velkým dětem jsem se často přistihla, jak se vžívám do toho, co dělá, jak podobné jsou situace, které řeší, jak mnoho společného mohu najít na někom, koho vůbec neznám:-)….

Navíc knížka je psaná s lehkostí, vtipem, častou sebeironií a je taková nakopávající:-), patří k těm knížkám, které spoustu lidí uchvátí a chtějí jednat jako autorka:-)…

Na základě blogu a knihy tedy vznikla spousta blogů, u nás asi nejznámější, čtivý a rozhodně zajímavý je tento http://stastnyblog.wordpress.com/.

Najděte si svého marťana




Právě jsem dočetla tuhle knížku a prostě to sem musím dát jako tip:-). Nejedná se o žádné sci-fi ani pohádku, ale o velmi srozumitelně napsanou jednoduchou příručku o výchově dětí, o sobě, o vlastním smyslu. Kniha vznikla z přednášek pro rodiče především předškoláků a autor je český - Marek Herman, takže odpadají "americké" poučky:-), ale naopak je vše zasazeno do prostředí, které tak dobře známe.
Kdo chce, tak si z knihy odnese opravdu hodně, možná se posune o hodně velký kus dopředu. Kdo jen tak prolétne, tak určitě mu pár "rad" v hlavě zůstane a možná se na některé věci začne dívat jinak.
Jsou zde myšlenky, jak zasadit do těch dětských hlaviček takový pohled na svět, aby se v něm pak dokázali dobře orientovat a spousta výchovných tipů, které jsou vlastně tak jasně zřejmé, že je pro oči lecky nevidíme:-))...



---------
Autor svůj záměr popsal v úvodu:
Kdyby se třeba pekaři učili řemeslu stejně jako učitelé, tak brzy pomřeme hlady. Na učilišti, kde se učí péct chleba, se totiž dříve nebo později dostanete do okamžiku, kdy vám řeknou. 'Těsto na chleba se dělá takhle a takhle. Přesně tolik mouky, tolik tuku, tolik kvasnic, tohle teď a tohle potom. Jinak z toho budete mít guláš!' Na pedagogické škole ne. Tam se slovně tancuje kolem pedagogických principů a zásad, odvolává se na pedagogický optimismus a přiměřenost, vznáší se mračna obecností, ale v konci skutek utek. Jak mám zvládnout jednoho studentíka ve třídě, který zlobí - ale tak, abych přitom nerušil ostatní? Jak mám vytvořit ze skupiny studentů opravdovou partu? Jde to vůbec? Co je naprosto klíčové pro utváření vztahů mezi lidmi?
...
Napsal jsem pro vás tyto učební texty s jediným cílem: abych vám nabídl ty nejlepší informace z pedagogiky a psychologie, které se mi podařilo shromáždit za posledních 14 let.“ (str. 4)
Kniha probírá opravdu užitečné věci a nabízí návody, jak si počít sám se sebou.
Třeba část sebepoznání. Pět nepřátel - strach, sebelítost, odkládání, zapomínání a obelhávání sebe sama. Všudypřítomný strach - otázka „Jak bych se rozhodl, kdybych se opravdu nebál?“ zní banálně, dokud si ji opravdu nepoložím.
Všechny změny nastávají postupným pomalým vývojem. Zdánlivě nepatrně, ale měníme se. Malá, každodenní rozhodnutí...
Kapitola o výchově malých dětí je opravdu působivá; ukazuje, jak snadno se vytvářejí traumata a dítěti vtiskávají vzory chování, které si s sebou ponese až do dospělosti. Že šílený otec, který nutil malého chlapce, aby každého půl roku pálil v kotli polovičku svých hraček, protože jich má moc a zbytečně zabírají místo (str. 81), zanechal na jeho psychice nesmazatelné stopy je jasné, ale to, že předčasné nechávání dítěte o samotě a přiběhnutí jen když křičí, v něm vytváří vzor 'když zlobíš, rodič se ti věnuje', to jsem si neuvědomovala.
V žádné praktické psychologii nesmí chybět kapitola o komunikaci. Ze čtrnácti pravidel na mě nejvíc zapůsobilo tohle: „... kolem nás je 10% možná 15% lidí, se kterými se ani při nejlepší vůli prostě nelze domluvit, dohodnout, akceptovat je. Jsou to takzvaní komunikační psychopati, na které si musíme dávat pozor, vyhýbat se jim, a pokud to už nelze, musíme se jim asertivně bránit.“ (str. 117)


Jo a ten marťan, to je metafora pro duši tří až pětiletého dítěte, pro naše vnitřní dítě, které každý máme v sobě. Které se dívá na svět jinýma očima, které nereaguje na přetvářku, které s oblibou poslouchá příběhy, které potřebuje alespoň jedno pohlazení denně, které ... ale vy jistě víte.

(nechtělo se mi to vypisovat:-), tak převzato odsud: http://blog.wuwej.net/2007/06/10/marek-herman-najdete-si-sveho-martana.html)

Pohádka o ztracené krajině


O tuto knížku jsem si Ježíškovi napsala:-) a ... přečetla ještě na Štědrý den a rozhodně ne naposled.
Úžasná záležitost, pohádka je neskutečně moudrá, jak už tak pohádky bývají, a pro zájemce o konkrétnější informace je i vysvětlení a i odkazy na další zdroje. A já mám jasno, kde chci svůj koučovací kurz (už to vím asi 2 roky, ale začíná to snad nabývat konkrétnější podoby:-))...

A o čem, že to je? Anotaci jsem použila z oficálních stránek.
Cesta za nalezením vlastního potenciálu a větší spokojenosti je zároveň ilustrována pohádkou, v níž můžeme znovu objevit nejen tyto poznatky, ale i sebe samotné.
Proč využíváme jen malou část našich schopností a kapacit? Jak ovládnout zákonitosti, kterými se řídí kolísání naší energie, výkonnosti a spokojenosti? Těmito otázkami se zabývá psychologie koučování, která je v této knize představena nejdůležitějšími poznatky a na ně navazujícími cvičeními. Cesta za nalezením vlastního potenciálu a větší spokojenosti je zároveň ilustrována pohádkou, v níž můžeme znovu objevit nejen tyto poznatky, ale i sebe samotné.

Jak se rozhodujeme

Jeden z mých cílů je více se věnovat knížkám. přečíst alespoň 2-3 za měsíc. No, proti časům, kdy jsem zvládla až 7 knížek za týden (v dětství:-)), tak to není nic moc, ale přece jen víc, než jak je to nyní...

O knížkách tedy tady budu asi psát nyní víc než dříve:-)

Jak se rozhodujeme


Americký spisovatel, známý spíše v odborném světě, Johan Lehrer je dlouholetým spolupracovníkem laureáta Nobelovy ceny Erica Kandela v oblasti neurologie. Knížka je čtivá, plná velmi zajímavých vědeckých výzkumů podaných pro naprosté laiky, rozhodně zajímavá. Ale tak nějak přemýšlím, jak ji využiji v praxi.
-----

Závěr pro sebe jsem si z ní udělala tento:

Jednoduché rozhodování je možné racionálním mozkem, ovšem pokud se rozhodujeme ve velmi složitém problému, potom je vhodné si racionálně najít všechna pro a proti, shromáždit dostupné informace, prostudovat je, ale nesnažit se je analyzovat vědomou myslí. Pak je třeba nechat pracovat podvědomí, to většinou poskytne tu správnou volbu, je potřeba naslouchat svým pocitům.


Na netu jsem našla jeden z příkladů
(ten je velmi prakticky využitelný:-))

Úryvek z knihy Jak se rozhodujeme od Jonah Lehrer

strana 74 - 77

"Carol Dwecková, stanfordská psycholožka, celé desetiletí zdůrazňovala, že jednou z nejdůležitějších součástí dobrého vzdělávání je schopnost poučit se z vlastních chyb. Stejná taktika by také měla být základní pomůckou pedagogů. Bohužel, děti se často setkávají s opačným přístupem. Místo toho, aby učitelé děti chválili za to, že se snaží, spíše je chválí za jejich vrozenou inteligenci ( že jsou chytré). Dwecková ukázala, že tento typ povzbuzování je ve své podstatě škodlivý, protože studenti pak považují své chyby za známku hlouposti a nikoliv za stavební kameny budoucích znalostí. Politováníhodným výsledkem je, že studenti se nikdy nenaučí, jak se učit.

Nejslavnější studie, kterou Dwecková provedla, zahrnovala dvanáct různých škol v New Yorku a víc než čtyři sta dětí z páté třídy. Děti byly jedno po druhém uvolněny ze třídy a absolvovaly jednoduchý neverbální test. Když žák test skončil, výzkumníci mu řekli, jakého dosáhl skóre a jednou větou ho pochválili. Polovinu dětí pochválili za jejich inteligenci: "Je vidět, že jsi chytrý." Druhá polovina byla pochválena za snahu: " Je vidět, že ses opravdu snažil."

Pak žákům nabídli, ať si vyberou mezi dvěma dalšími testy. První byl popsán, jako obtížnější test, ale takový, že se z něj mohou hodně naučit. Druhý test byl snadný a podobný tomu, co už udělaly.

Když Dwecková studii vymýšlela, předpokládala, že různý typ pochvaly bude mít celkem nepatrný vliv. Koneckonců, šlo o jedinou větu. Ale brzy zjistila, že způsob, kterým páťáky pochválila, dramaticky ovlivnil jejich následnou volbu testu. Devadesát procent těch, kdo byli pochváleni za snahu, si zvolili těžší test. Z těch, co byli pochváleni za chytrost, si jich těžší test zvolilo jen pár. Když pochválíme dítě za to, jak je chytré, " napsala Dwecková, " říkáme mu tím, že tohle je, oč v životě běží: vypadat chytře a neriskovat chyby."

Další experimenty dále ukázaly, jak obava ze selhání brání učení. Dwecková dala stejným žákům páté třídy ještě jeden test. Byl extrémně těžký, protože byl ve skutečnosti navržen pro žáky osmé třídy. Ale Dweckovou zajímalo, jak se k obtížím řešení děti postaví. Žáci, kteří byli při předchozím testu pochváleni za píli, se pilně snažili úlohy testu vyřešit. "Snažili se ze všech sil," komentuje to Dwecková. "Mnozí z nich poznamenali, aniž by byli dotázání, "tenhle test mě opravdu baví". Naprosto tomu děti, které byly původně chváleny za to, jak jsou chytré, se snadno vzdávaly. Chyby,kterých se musely nutně dopustit, vnímaly jako selhání: možná, že ve skutečnosti nejsou tak chytré... Když tento obtížný test skončil, obě skupiny studentů si měly vybrat, zda se chtějí podívat na testy žáků, kteří dosáhli horšího skóre, anebo chtějí vidět test těch, co to zvládli lépe. Žáci pochválení za chytrost si téměř vždy vybrali testy těch, co dopadli hůře, aby si povzbudili sebevědomí. Naproti tomu žáky pochválené za pracovitost spíše zajímaly testy s vyšší úspěšností. Zajímalo je, kde udělali chybu, chtěli se z toho poučit, aby příště dopadli lépe.

Závěrečný test byl stejné obtížnosti jako ten první. Nicméně žáci pochválení za pracovitost zaznamenali viditelné zlepšení, jejich průměrné skóre se zlepšilo o třicet procent. Tento výsledek je ještě pozoruhodnější, když ho srovnáme s žáky, kteří byli - zcela náhodně - zařazeni do skupin těch "chytrých". Jejich skóre kleslo téměř o 20 procent. Neschopnost zvládnout předchozí test pro ně byla tak negativní zkušenost, že jejich výkonnost dokonce klesla.

Když chválíme děti za vrozenou inteligenci - pochvala, že jsou "chytré", neodpovídá tomu, co se při učení odehrává na buněčné úrovni v mozku. Vede to děti k tomu, aby se vyhýbaly té nejúčinnější strategii, kterou je učit se z chyb. Dokud nezažijeme ten nepříjemný pocit, že nemáme pravdu, váš mozek nikdy nezmění svoje modely. Než vaše neurony uspějí, musí se opakovaně zmýlit. Na této bolestivé cestě nejsou žádné zkratky.

Toto poznání se nevztahuje jenom na žáky páté třídy, ale platí pro každého. Mozkové flexibilní buňky se časem stávají oporou expertů. I když máme tendenci si myslet, že experti jsou lidé, kteří do sebe absorbovali spousty informací, ve skutečnosti se experti do velké míry řídí intuicí. Když expert vyhodnocuje nějakou situaci, nesrovnává mentálně všechny možnosti, ani vědomě neanalyzuje všechny podstatné informace. Nespoléhá na pracně vyrobené tabulky ani nesestavuje seznam všech pro a proti. Expert je pochopitelně závislý na pocitech, které v něm vzbudí jeho dopaminové neurony. Jeho chybné předpovědi byly již dáno přetransformovány v užitečné vědění, což mu umožňuje nechat se vést vlastními přesnými pocity, které se ani nesnaží vysvětlovat."